Případ „PLEY“

Infiltrace československé redakce Radia Svobodná Evropa po roce 1968

Pavel Žáček – Jan Kalous

Příběh Pavla Minaříka jako agenta čs. komunistické rozvědky v podstatě začal počátkem roku 1967, kdy se VI. odbor (zahraniční kontrarozvědka) I. správy ministerstva vnitra (MV) obrátil na regionální podřízené složky se žádostí o vytypování osob z řad kulturně orientované mládeže, vhodných k vysazení do Radia Svobodná Evropa (RSE).

Počátkem srpna 1967 zareagoval 1. odbor krajské správy SNB z Brna, který do pražské centrály poslal memorandum typa s krycím jménem „ULYXES“, v němž navrhoval zpravodajsky využít hlasatele Čs. rozhlasu Pavla Minaříka. Kromě jeho styků na pracovišti i mezi umělci (zmíněni jsou O. Mikulášek, J. Skácel a M. Kundera) rozvědčíkům zjevně imponovala jeho schopnost formulovat. Má zálibu ve psaní a velmi dobře dokáže vystihnout charakteristiku prostředků a styků zvláště po zpravodajské stránce. Přestože Minařík ještě nebyl plnoprávným spolupracovníkem Státní bezpečnosti, ale pouhým aktivem, dokument konstatoval: Spolupráce jmenovaného osobně baví a je ochoten plnit zpravodajské úkoly jak na území ČSSR, tak i v zahraničí bez jakýchkoliv výhrad.

V tzv. návodce byly shrnuty jeho nejdůležitější důvody pro vysazení do zahraničí formou emigrace: 1. Nespokojenost se zaměstnáním, kde nemá dostatečné možnosti prosadit svůj vztah ke kulturní práci v Čs. rozhlase a kde jsou mu kladeny překážky při samostatné reportérské práci. 2. Neuspořádané poměry v manželství. 3. Obavy ze znovupovolání k výkonu voj[enské] zákl[adní] služby.

Ještě v srpnu 1967 připravilo 21. oddělení VI. odboru centrály, zodpovědné za rozpracování Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, návrh na vysazení spolupracovníka s krycím jménem „ULYXES“, v jehož úvodu konstatovalo potřebu posílit nedostatečné agenturního pokrytí objektu. Z agenturních zpráv získaných ke Svobodné Evropě vyplývá, že vedení SE dále hledá mladé čs. emigranty se znalostí problémů kultury a současného života v ČSSR a dále pak vhodné osoby pro hlasatelskou a reportérskou činnost v SE.

Centrála u agenturního typa zdůrazňovala předpoklady potřebné k postupnému proniknutí do Rádia Svobodná Evropa i kruhů čs. exilu v Mnichově. Pokud by se mu to nepodařilo, záložní plán stanovil, že se mohl zaměřit na jiné americké zpravodajské objekty v prostoru Frankfurt nad Mohanem. U ULYXESE se jedná o mladého, inteligentního a svědomitého spolupracovníka, který má o spolupráci zájem, spolupráce jej osobně baví. Po jeho vysazení je s ním současně počítáno i s jako perspektivním spolupracovníkem, který po trvalém usazení v zahraničí a vybudování potřebných pozic může být řízen dle dalších zájmů čs. rozvědky. Přesto vedení I. správy MV jeho vysazení do zahraničí ještě neschválilo. 

Snad hrála určitou roli potřeba podrobnější analýzy nebezpečných okolností akce, spočívající v předchozím „přátelském“ styku s příslušníkem 1. odboru krajské správy SNB Brno starším referentem Janem Berným. V polovině září 1967 strážmistr Berný uvedl, že Minaříka poznal již v listopadu 1962 ve studentském divadle poezie. Imponoval mi herecký výkon ULYXES a jeho talent a začali jsme se častěji stýkat. (…) Bylo zřejmé, že talent ULYXES má, ale potřebuje, aby byl ve své jednání usměrňován. Působil jsem na něj v tomto směru a později se z nás stali přátelé. Styk obnovili v roce 1965, kdy Minařík nastoupil zaměstnání u Čs. rozhlasu v Brně. Zájem o reportérskou práci a novinářství ho přivedl k názoru, že jako novinář bude udržovat řadu styků ve všech společenských vrstvách a často získá poznatky závažného charakteru, týkající se zájmu bezpečnosti.

Berný následně z popudu centrály Minaříkovi nabídl zpravodajskou spolupráci, ovšem mimo Československou socialistickou republiku (ČSSR). ULYXES se rozhodl být plně k dispozici MV za účelem plnění úkolů. (…) ULYXES sám přísně dbá na dodržování konspirace, ochotně píše agenturní zprávy, má zálibu ve psaní a píše objektivně. V neposlední řadě rozvědčík uvedl, že Minařík má dobrý vztah k orgánům ministerstva vnitra, ke spolupráci prý přistupoval bez předsudků. Při pohovorech ULYXES uvedl, že by rád, bude-li to možné, plnil úkoly jako člen KSČ a zdůvodnil to morální jistotou[,] kterou by měl v těžkých podmínkách.

Dne 10. října 1967 Minařík napsal: Prohlašuji, že jsem dobrovolně vstoupil ve styk s orgány ministerstva vnitra. Jsem ochoten v rámci svých možností a schopností, plnit zpravodajské úkoly pro československou rozvědku, na území ČSSR i v zahraničí. Při plnění úkolů budu dodržovat všechny zásady konspirace a k plnění budu přistupovat odpovědně. Budu se řídit přesně podle pokynů orgánů čs. zpravodajské služby. Zprávy budu podávat pod krycím jménem Ulyxes. Pokládám za samozřejmé, že nevyzradím zájmy československé rozvědky[,] o kterých bylo se mnou jednáno a že se tak stávám nositelem státního tajemství, za jehož vyzrazení bych byl trestán dle platného československého trestního řádu. Motivem mé spolupráce je můj vlastní zájem o spolupráci a snaha být prospěšný své zemi.

V průběhu pražského jara čs. rozvědka pokračovala v jeho výcviku a hledání nejvhodnější formy vysazení. Ta se nečekaně naskytla po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Dne 5. září 1968 Minařík překročil hranice do Rakouska a do konce měsíce již působil na částečný úvazek v Radiu Svobodná Evropa. Dne 24. září 1968 ULYXES potvrdil na krycí adresu, že pracuje ve Svobodné Evropě (což ovšem jeho řídící důstojníci poznali již prostým poslechem RSE).

Vpravo - Pavel Minařík s manželkou

V periodických vyhodnoceních agenta „PLEY“ centrála rozvědky konstatovala: Informuje nás seriozně o celé situaci a dění v centrále SE Mnichov a o činnosti jednotlivých pracovníků čs. oddělení SE a předává poznatky k některým vedoucím americkým pracovníkům vysílání. Předává pravidelně vnitřní materiály a dokumenty z objektu.

Již v roce 1969 zorganizovala rozvědka s Minaříkem v Rakousku instruktážní schůzky. V prosinci 1970 byl dokonce stažen do ČSSR, kde byl znovu podrobně instruován, proškolen v tajnopise a připraven na překonání detektoru lži. Řídící důstojník jako závadový poznatek uvedl pouze zmínku z Minaříkovy agenturní zprávy, podle níž pracovník SE KYPĚNA v opilosti říkal PLEYOVI, „až budeš psát na Leninku, piš o mně pravdu“.

Pravdivost a serióznost Minaříkovy rozvědné činnosti paralelně prověřovali další agenti – „DIOR“, „HRAČKA“, „BRODECKÝ“ a později též „PTÁČNÍK“ či „KOLBE“.

Centrála agenta v rámci rozpracování čs. redakce Rádia Svobodná Evropa úkolovala zejména k Pavlu Pecháčkovi, Slávovi Volnému, Karlu Jezdinskému a Antonínu Kratochvílovi. Získávání podrobných informací a dokumentů mělo být využito při přípravě tzv. aktivních opatření (AO) proti RSE i jejím jednotlivým zaměstnancům.

V polovině roku 1973 například 31. odbor I. správy FMV zaměřený na boj proti ideodiverzním centrálám k agentovi uváděl: Díky jeho soustavné a systematické práci v objektu máme velmi dobrý přehled o celém dění a situaci v SE, celou řadu dokumentací a nařízení o směrnicích a činnosti SE, rozbory o její další existenci apod. (…) Politický postoj a vztah PLEYE k nám je naprosto jednoznačný.

Obdobně pozitivní hodnocení je zachováno i z následujícího roku: Prakticky plní všechny zadané úkoly. Kladem ve spolupráci je jeho vlastní iniciativa. (…) Souhrnem a rozborem celé dosavadní činnosti PLEYE vyplývá, že se jedná o seriozního, spolehlivého a nám plně oddaného spolupracovníka.

Hodnocení za rok 1974 dokonce Minaříka nazývá patrně nejplodnějším agentem v rámci celého 31. odboru I. správy FMV. Při jeho hodnocení bylo také zohledněno, že někdy získává informace nahodile. Svým širokým závěrem a vysokým procentem využitelnosti však zaujímá postavení, v němž bychom ho jiným spolupracovníkem těžko nahrazovali, tvrdila centrála.

V říjnu 1974 se konstatovalo, že na základě jeho informací bylo celkem připraveno 94 agenturních zpráv, povětšinou se vztahujících ke Svobodné Evropě, případně čs. exilu. Do tzv. INFO produkce analytický úsek čs. rozvědky zařadil 21 jeho zpráv, sedm poznatků převzala kontrarozvědná II. správa FMV (převážně k L. Pachmanovi), dva výpisy se předaly I. hlavní správě KGB (k A. Solženicynovi a časopisu Kontinent) a další dvě zprávy ministru vnitra ČSSR (kontakty J. Pelikána do Ústředního výboru KSČ).

Centrála rozvědky v Praze se i přes opakované konstatování Minaříkových úspěchů byla schopna na jeho činnost podívat kriticky. Porovnáme-li dnešní magnetofonové nahrávky jeho zpráv s dřívějšími, ručně psanými záznamy, dojdeme k závěru, že PLEY je v postavení filmového herce, kterého zabil přechod na zvukový film.

V ručně psaných záznamech totiž „PLEY“ zachovával ve svých zprávách výraznou grafickou úpravu; byly psány jasně, stručně, problematika nebyla přeházená. Na magnetofonový záznam naopak PLEY namlouvá vše dohromady, přeskakuje z jednoho problému do druhého a snaží se – podstatnými i nepodstatnými maličkostmi – pásku za každou cenu naplnit. Vede ho to i k tomu, že závažné informace se mu rozplývají mezi nedůležitými poznatky a nevěnuje jim z hlediska zpravodajského patřičnou pozornost.

Analýza rozvědky možná nevědomky zmínila limity své činnosti. Neschopnost části agenturní sítě rozlišit věci zásadní od okrajových negativně ovlivňovala její centrálu, která musela v Minaříkově případě konstatovat, že jsme rozvědka a nemáme prostě ani čas ani síly na zpracování mnohých detailů, jimiž nás v mnoha případech zásoboval. A to bez ohledu na fakt, že „PLEY“ v posledních letech zpravodajsky vyrostl, že si svou prací vybudoval dobrou pozici, jakou ještě nedávno rozhodně neměl.

V říjnu 1975 však vedení rozvědky po federálním ministrovi vnitra žádalo udělení souhlasu ke stažení Minaříka do ČSSR a jeho propagandistické využití v rámci aktivního opatření „INFEKCE“. Jaromír Obzina souhlasil i s návrhem sociálního zabezpečení agenta, a to formou zpětného přijetí do Sboru národní bezpečnosti. Kromě vstupu do komunistické strany řešila rozvědka také jeho bytové problémy. Přijetím PLEYE do služeb SNB bude vyřešeno jeho finanční zajištění po návratu do ČSSR. Předpokládá se, že PLEY si přiveze do ČSSR kolem 70.000 DM/W, které dostane jako odstupné od SE a za vyplacenou životní pojistku, včetně svých úspor. Obnos na vkladní knížce ke konci roku navíc dosáhl 71.400,- korun.

Dobová zpráva o tiskové konferenci, na které po svém návratu do Československa v roce 1976 vystoupil Pavel Minařík 

Pavel Minařík se v poslední fázi své bezpečnostní kariéry stal ikonou komunistického bezpečnostního aparátu. Jako ne úplně typický produkt totalitního systému byl schopen dlouhodobě působit coby muž několika tváří v Rádiu Svobodná Evropa i mezi exulanty. Díky výcviku a zřejmě i určité své psychologické dispozici neměl žádný problém s tajným zrazováním a posléze veřejným difamováním svých kolegů i nejbližšího okolí. To ho posléze dočasně vyneslo mezi důstojníky Státní bezpečnosti, respektive dokonce čekisty, a posléze i do vedoucí pozice týdeníku FMV „Signál“. Tento příběh však skončil v březnu 1990, krátce po pádu čs. normalizačního režimu. 

Sérii padesáti fotografií vnitřních prostor RFE včetně trezorů z místnosti Julia Firta, studia č. 1 a chodby k Master Control Room pořídil agent „Pley“  (Pavel Minařík) a předal na schůzce 28. října 1975. V komentáři uvedl: „Všimněte si obruby, která běží pod stropem. Zde jsou uloženy kábly, zde by se také dal umístit výbušný balíček.“

(Tento text vznikl jako písemná verze referátu, který byl dne 5. 5. 2010 přednesen na konferenci o Rádiu Svobodná Evropa v Senátu Parlamentu ČR.)

PhDr. Pavel Žáček, Ph.D. (1969) - absolvent Fakulty sociálních věd Univezity Karlovy v Praze. Zakladatel a šéfredaktor Studentských listů (1989-1991). V letech 1993-1998 vedoucí odboru dokumentace a I. náměstek ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 1995-1996 hostující odborný pracovník na Centru pro středo- a východoevropská studia (CREES), Stanford University, CA, USA. Zakladatel sborníku Securitas Imperii. Vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (1999-2006), ředitel odboru archivu bezpečnostních složek MV ČR (2006-2007). V letech 2007-2010 zmocněnec vlády ČR, prozatímní ředitel Archivu bezpečnostních složek a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Člen vědecké rady Estonského ústavu historické paměti. Zabývá se výzkumem činnosti zpravodajských služeb i dalších bezpečnostních složek 20. století, protitotalitního hnutí odboje a odporu zejména ve střední a východní Evropě. Autor více než 120 odborných článků, desítek sborníků, monografií a edic dokumentů.

PhDr. Jan Kalous, Ph.D. (nar. 1972) – český historik. V letech 1999-2007 byl zaměstnancem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR. Od roku 2009 pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů (v letech 2010-2012 byl 1. náměstkem ředitele Ústavu). Od roku 2014 zástupce ředitele Centra pro dokumentaci totalitních režimů. Zabývá se historií Státní bezpečnosti, aparátu Komunistické strany Československa, politickými procesy, událostmi let 1968-1969 a zásahy komunistického režimu do sportu. Autor řady knižních publikací a odborných článků.