Pohromové myšlení současné české levice

In memoriam Aleši Havlíčkovi

Mirek Vodrážka

Patočka zřejmě nechce dokázat nic jiného, než že jeho výklad dějin filosofie, vyloženě buržoazní a náboženský, je jedině správný a že marxisté podobný výklad nemohou nikdy poskytnout.

                                                           Zpráva agenta „Klímy“, ze dne 15. 1. 1963

Mirek Vodrážka (objekt akce StB „Marabu“) a Zbyněk Fišer alias Egon Bondy (krycí jména „Klíma“, „Mao“, „Oskar“) – bytový seminář v Praze na Starém Městě, 80. léta 20. století (archiv autora)

Očekávání spásy od pohromy

V rámci Kritického klubu A2 se uskutečnila v Tranzitdisplay 27. května 2015 diskusze na téma Egon Bondy: básník, filosof, prorok a udavač.

Debatu moderoval Jakub Vaníček, který je redaktorem levicového Deník Referendum, dále vyznavač marxistické filosofie Petr Kužel a levicový anarchista Ondřej Slačálek.

Slovo „kritický“ bylo jen v názvu debatního klubu. Již jednostranný výběr diskutujících, kde nebyla navíc ani jedna žena, ilustroval neschopnost levicového myšlení reflektovat chyby minulosti, i když redaktorka z A2larmu Tereza Stejskalová zcela ahistoricky a esencialisticky tvrdí, že už v samotné „levicovosti“ je implicitně obsažen feminismus. Marxistické komunistky obdobně tvrdili, že feministické řešení ženské otázky je implicitně obsaženo v komunistické „revoluční přeměně celé společnosti“.

Řečeno slovy Raymonda Arona, respektive prostřednictvím jeho díla Opium intelektuálů, současný levicový fanklub ztělesňuje „očekávání spásy od pohromy“. Jak říká filosof Peter Singer: mladší generace intelektuálů, která vyrostla už za nového režimu, se opět vrací k některým formám marxismu, takže hodlá opakovat staré chyby.

Základní vadou, kterou se vyznačuje pohromové myšlení, je skutečnost, že se nezabývá ani otázkou diskursivní viny, ani hledáním nových východisek nebo reflexí katastrofy, jež přinesly masové ideologie 20. století včetně marxistické.

Pohromové myšlení je zvláštním druhem myšlení, které hledá ve vlastních rozvalinách něco, co údajně zůstalo v jádře nepokažené, autentické a co může zpětně polidštit nebo učinit přijatelnější i samotnou pohromu. Toto myšlení bylo v marxistickém režimu vždy ceněno pro „dialektičnost“.

Na pohromovém mostě se zákonitě setkává neomarxistické myšlení s neonacistickým.

Je příznačné, že u současné levice existuje historická afinita s českými marxisty, kteří v třicátých letech také věděli o katastrofě moskevských procesů, ale právě pohromové myšlení jim nedovolilo zavřít dveře ke Komiterně, což bezpříkladným způsobem dokázal učinit jen Stanislav Guttmann a pár dalších osobností.

V knize Česká inteligence historik Pavel Kosatík píše, že když Záviš Kalandra začal zkoumat tehdejší lži stalinistického myšlení, uvědomil si, že nejsou jen výsledkem politické reality, ale že vycházejí z hlubin lidské psychiky, která nahradila optimistický vývoj rafinovanou recyklací bludů. Kalandra od té doby hledal odpověď na jednu otázku: „Co v našem nitru nás vede k tomu, abychom zaměňovali sny se skutečností a ve jménu vize dobra páchali nejstrašnější zločiny?“

I současný český intelektuální levicový fanklub deklarující potřebu „porozumět marxismu“ zaujal recyklační postoj založený na bludu a ignoruje Bondyho konfidentství, bez ohledu na to, jestli bylo namířeno proti jinak smýšlejícím marxistům, jako byli Petr Uhl, Ivan Dubský, Milan Machovec, Karel Kosík, nebo „existencionalistickým kádrům“ - Janu Patočkovi či Jiřímu Němcovi.

Klíčovým momentem zmiňované panelové diskuse byl okamžik, kdy moderátor vyzval tři diskutující, aby se vyjádřili k článku Mirka Vodrážky „Filosofický sendvič“, který byl publikován na internetových stránkách časopisu A2 a který informoval o dlouhodobé a hlavně významné spolupráci Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho s tajnou komunistickou policií.(http://www.advojka.cz/archiv/2015/10/filosoficky-sendvic).

Udavačství je soukromá záležitost

Filosof Petr Kužel v duchu levicové pohromové přeměny filosofie v ideologii prohlásil, že pro něho je osobně důležité to, co si z Bondyho můžeme vzít pro levicové „současné chápání politické situace“ a co souvisí s hledáním autentického marxismu. Primární je pouze Bondyho dílo, jako například Útěcha z ontologie, a jeho udavačství je vedlejší „osobní věcí, a ty nejsou pro mě důležité“. Navíc se jedná o historickou záležitost, a o tu se filosof „nezajímá“.

Dílo je tak prezentováno jako nadčasová substance a život ve formě tajné spolupráce s StB jako nedůležitý případek - akcidens. Proč by však i samotné dílo nemohlo být obdobně „historickou záležitostí“, filosof nevysvětlil.

Kuželův výklad ladil se závěrečným vyzněním Bondyho Útěchy z ontologie, neboť pro marxistu jsou otázky podstaty člověka a filosofické antropologie především „otázkou politickou“.

Levicoví intelektuálové se tak z důvodů „současného chápání politické situace“ obracejí k pohromovému myšlení, aby se našel „autentický marxismus“.

Je to obdobný způsob epistemologické orientace ve světě, jako když se pravicoví extrémisté snaží na současnou multikulturální situaci nahlížet prostřednictvím pasáží Mein Kampfu, kde se hovoří o městském „protivném rasovém konglomerátu“ zahrnujícím nejrůznější „směsici národů“.

Petr Kužel neměl ani potřebu vysvětlit základní rozpor, jak mohou být problémy spojené se spoluprací s StB „osobní věcí“, když Zbyněk Fišer alias Egon Bondy na základě svého dobrovolného „závazku“ získal „důvěru“ československé kontrarozvědky, aby jí v zájmu obrany socialistické republiky poskytoval nejrůznější informace.

Konfidentství – legitimní praxe proti restauraci kapitalismu

Podle Michala Jursy je zveřejnění Bondyho spolupráce s StB pro underground vhodná příležitost, jak se konečně „zbavit vředu marxismu, který je na něm jako mateřský znaménko“.

Aniž by se snažil svoje tvrzení doložit, podsouvá undergroundovému hnutí patriarchální ahistorickou představu, jako by původ otcovství československé kontrakultury byl dán nějakým marxistickým otcem.

Underground nevychovával nějaký intelektuální otec, ale především emocionální matka – elektrofonická „hudba“. O ní se také zmiňuje Ivan Jirous už v dubnu roku 1969 v časopise pro literaturu a diskusi Sešity č. 30, v článku „The Primitives Group - česká tvář undergroundu“.

Jestliže „anarchistický“ underground něco stmelovalo, pak to byl odpor vůči marxismu. Toto kontrakulturní hnutí ignorovalo i pohromové návraty k „mladému Marxovi“ v duchu politického náboženství - „ad fontes“.

Podle Jursy byl ale stávající režim pro Bondyho menší zlo, než režim, který po zkušenostech z Pražského jara viděl v roce 1968 přicházet. Podle něho to mohla být legitimní reakce a volba.

Vzhledem k tomu, že Zbyněk Fišer zahájil spolupráci už v roce 1961, prezentuje se v této pohromové interpretaci Egon Bondy jako prozíravý vizionář, snažící se svým konfidentsvím vlastně zabránit restauraci kapitalismu v rámci Pražského jara. Mladí levicoví intelektuálové se svými tvrzeními si vůbec neuvědomují, že jejich pohromové myšlení se intelektuálně ocitá na úrovni okupačních Zpráv vydávaných redakční radou při spojeneckých vojscích v roce 1968.

Podle Karla Poppera, se levicový historicismus vyznačuje tím, že za rozumné považuje jen takové jednání, které je v souladu s marxistickým „sociálním porodnictvím“, protože je to jediné jednání založené na historické prozíravosti.

Jinými slovy: pokud jde o hrozbu restaurace kapitalismu, je pro pohromové myšlení i špiclování legitimní formou levicové praxe.

Tváří v tvář globální epoše liberalismu se tak konfidentství Egona Bondyho vykresluje jako nástroj samotného Osudu, který se stává součástí vyššího plánu Dějin, na nějž může mladá levice navazovat..

V pohromovém myšlení ztrácí udavačství etické a ontologické souvislosti, neboť zlo je ospravedlněno aktivistickým nástrojem v rámci „sociálního porodnictví“. Je třeba mít ale na paměti, že v marxismu nikdy nešlo a nejde o to, řešit nějaké sociální problémy lidstva, byť se tak ideologicky tváří, ale jde především o techniku porodnictví moci.

Levicový apel na budování nového sociální řádu implikuje očekávání spásy od pohromy. Každý pevný řád je fikce systému, ať už radikální theokracie, nebo socialismu.

Současní marxisté se neustále přidržují staré marxistické poučky, že kapitalismus se nikdy nedokázal zbavit nestability strukturálních krizí, ačkoliv o strukturálních krizích socialismu nehovoří .

Marxismus vychází ze starého filosofického pojetí světa, kde klíčovými pojmy jsou řád, systém a totalita věcí a smyslu. Jenže kontrakultura a underground vzešly z filosofie ontologického chaosu. Tato subkultura nebyla pouhou „reakcí“ na systém, totalitu a řád, ale spíše objevením a vynalezením řádu z chaosu, kterému byla nápomocná dobová matka – elektrofonická hudba.

Estetika řádu z chaosu je obecně estetikou informelu. Proto „politickými“ vůdci kontrakultury a undergroundu nemohl být třeba Marx, ale spíše Duchamp. Abbie Hoffman, významná postava tohoto hnutí, otevřeně hlásal: Jebu levici … jsou to samí byrokratičtí otravové.

Nevěřte archivům komunistické tajné police

Politolog Ondřej Slačálek zdůraznil, že jestliže Egon Bondy šedesát let hovořil o tom, že je amorální člověk a že nemá nic společného s morálními zásadami společnosti, tak vlastně bojoval i proti vlastnímu mýtu. Podle něho je třeba Bondyho marxismu rozumět „marxisticky“ – jako buržoazní formě sebenenávisti.

Podle levicového politologa: „pokud to skončí u toho, že vezmeme doslova to, co psala StB, a to co on říkal StB, tedy například to, že byl rekrutován proto, že byl opravdu tím věřícím marxistou, tak si myslím zavíráme dveře rozumět tomu, o co šlo v Bondyho marxismu a jak pracovala StB“.

Pro pohromové myšlení je příznačné, že v katastrofě určité epochy, v destrukci lidství a v určitém typu odcizení a mravního selhání hledá otevřené dveře k autentičnosti. Je přitahováno texty, jako je Komunistický manifest nebo Mein kampf.

Spor o Egona Bondyho se tak stává zástupným, protože je analogickým sporem o dědictví socialistů, jako byl Marx nebo Engels, jejichž dílo, zejména ideu třídního boje, můžeme dnes nahlížet prizmatem historiky objevené veřejné propagace genocidy a rasového vyhlazování, jak je prezentovali v lednu 1849 v deníku Neue Reinische Zeitung nebo People’s Paper 16. 4. 1853.

Slačálkova výzva, abychom nebrali doslova to, co psala StB a co Bondy StB říkal, je motivována jakýmsi ideologickým kádrováním naruby.  V rámci pohromového myšlení se tak má otevřít cestu k porozumění tomu, „o co šlo v Bondyho marxismu“.

Pohromové myšlení nevnímá vlastní rozpory jako problém, ale spíše jako potvrzení správného směru – je to resuscitace marxistické dialektiky.

Nikdo z přítomných proto ani nezareagoval na rozpor mezi tezí o programové amorálnosti Egona Bondyho a blouznivým tvrzením filosofa Milana Machovce, které zaznělo v krátké videoukázce, dle něhož je Fišerova kniha Útěcha s ontologie pozitivní tím, jak jsou v ní kladeny „mravní hodnoty, otázka svědomí, otázka dobra a zla, a to u žádného filosofa dosud není“.

Obdobně nikdo nereagoval na rozpor Petra Kužela, který zdůrazňoval, že pro Bondyho byla důležitá kategorie svobody. Nikdo se obdobně nezeptal, jestli konfidentství není praktickým popřením „kategorie svobody“ a důkazem společenské ujařmenosti.

Strach z chaosmu díla

Moderátor Jakub Vaníček uzavřel diskusi panelistů slovy: „Jsem rád, že tuto diskusi uzavíráme tím, že dílo zůstává klíčové. To, co se dělo kolem, bychom měli reflektovat, měli bychom k tomu přihlížet, nicméně odsoudit Bondyho jako udavače jaksi nelze.“

Pro diskutující panelisty byla nepřijatelná hlavně myšlenka, že by konfidentství Egona Bondyho mohlo jakýmkoliv způsobem zpochybnit jeho dílo. Tato představa je ostatně nemyslitelná nejen pro levicové pohromové myšlení, ale i pro část mýtoidního undergroundu a literární Bondyho fanklub.

Pohromovému myšlení je vlastní určitý druh fundamentalismu, který odmítá, že by dílo či text mohl být „otevřený“ například vůči tomu, co se autor snaží nejen před světem, ale i v díle samém utajit. V pohromovém myšlení se tak dílo stává určitým druhem totality, umělé uzavřenosti, které je cizí významový posun textu.

Strach z nepravděpodobnosti a chaosmu díla je určujícím znakem pohromovosti spájející dvě věci: text a moc.

Proč bychom ale měli číst například Kunderovo dílo jen v mezích literární zvyklosti a nemohli ho prozkoumat prostřednictvím události či dějinného „Žertu“ v podobě policejní zprávy o jeho udání na mladého Miroslava Dvořáčka – agenta chodce?

Jestliže každé dílo podléhá v rámci percepce „fluktuaci“, jak upozornil Umberto Eco už v 60. letech, k jaké degradaci pak dojde například při čtení Bondyho filosofie, jestliže na jedné straně ve svém díle Útěcha z ontologie kritizuje existencialisty, a na straně druhé posílá udání na české „existencionalistické kádry“ Jana Patočku, Ivana Dubského a další?

Dokážeme z psychologického hlediska poměřit velikost fluktuace literárního díla, pokud srovnáme texty napsané o Janě Krejcarové s jeho agenturními zprávami o stejné osobě?

Podhoubí pohromového myšlení

Pokud Bondy plnil úkoly uložené rozvědkou v naprosté utajenosti a ve spolupráci se svými řídícími orgány, jak může být spolupráce s StB označena – v diskursu mladých levicových pohromářů – za „osobní věc“?

Odpověď na tuto otázku souvisí s tím, čím se vyznačuje pohromové myšlení.

Jde například o anachronickou virilní snahu dichotomizovat svět, vůli prosazovat pochybnou čistotu a izolovanost veřejného díla, idejí a věcí proti tomu, co je „osobní“ a potřísněné chaotickým životem.

Pohromového intelektuála „osobní“ věci nezajímají. Programově preferuje filosofickou extravertnost, a proto se staví k problému konfidentství, jako by se jednalo o specifickou formu nečisté mužské menstruace.

Revizionistické dílo Dialektika konkrétního marxistického filosofa Karla Kosíka bylo v 60. letech subverzivním činem a objektem Bondyho udavačského zájmu proto, že tematizovalo otázku filosofické intimity: „proč je člověk více člověkem v osamocení“?

Pohromové myšlení trvá na mýtu o původu, a proto zkoumá, „o co šlo v Bondyho marxismu“. Jenže jak bylo již výše řečeno, dějiny takového myšlení jsou v zajetí politického náboženství, které v doxografickém patosu volá „ad fontes!“ - „zpět k pramenům!“.

Jean Elshtainová v knize Veřejný muž, soukromá žena, která je feministickou studií o politickém myšlení, upozorňuje na tradiční matení veřejných a soukromých zájmů, pojmů a morálních pohledů. Představa, že primární je pouze dílo jako veřejný statek a konfidentství je osobní věcí, je pokračováním tradičního politického matení a vlády dichotomií, kde veřejné panství samozřejmě patří mužům. To ale české feministky typu Terezy Stejskalové, kráčející ve vyšlapaných levicových šlápějích pohromového myšlení jako v minulosti Marie Majerová, Anežka Hodinová-Spurná, Marie Švermová ad., nereflektují.

Pro současný levicový posthistoricismus je charakteristické, že se vyznačuje strachem z chaosu. Strachem z poznání minulosti a následné nutnosti ji přehodnotit, neboť to, čemu jsme přikládali určité významy, nebylo tím, čím se pouze jevilo být.

Chaos dějin nás však neustále uvrhuje do nejistoty a polistopadový levicový posthistorismus, prezentovaný nejen komunistickou stranou, ale i sociální demokracií, se snaží zastavit tento podvratný proud valící se z minulosti stejně jako z budoucnosti jako velké stěhování pojmů. Proto se základní obrannou strategií staly nejrůznější politické truismy a alibismy. Například: „ne všechno bylo v minulosti špatné“ nebo „pokud něco bylo špatné, pak to byl systém, a nikoliv lidé“.

Pohromové myšlení je zvláštní formou konzervativního myšlení – snaží se zachovat minulost pod zdáním bezdějinnosti.

Hans Magnus Enzensberger v jednom svém eseji připomíná slova americké spisovatelky a ženy Ernesta Hemingwaye Marthy Gellhornové, která se v dubnu 1945 ocitla v poválečných rozvalinách německého Porýní. Spisovatelka byla naprosto konsternovaná z výroků Němců, s nimiž rozmlouvala. „Nikdo z nich není nacista. Nikdo z nich nacistou nikdy nebyl. Ano v sousední vsi, tam by se možná pár nacistů našlo, a to město dvacet kilometrů daleko odtud, to byla hotová líheň nacionálního socialismu. Víte, po pravdě řečeno, tady bylo hodně komunistů. Dokonce jsme měli pověst rudého hnízda. A co Židi? Inu, v tomhle kraji jich ani moc nežilo.“

Po pádu komunismu nastala u nás téměř identická situace. Tak se vytvořilo podhoubí pro pohromové myšlení. Proto může současná levice bez minimálních morálních a politických zábran v intelektuální suti a diskursivních rozvalinách hledat použitelný materiál pro staronovou ideologickou stavbu. A mladá levice je na těchto intelektuálních mládežnických stavbách přímo ve svém živlu. Že hodlá opakovat staré chyby, jí zjevně nevadí.

Myšlení plodného ztroskotání

Snaha posuzovat dílo pouze z pozice veřejnosti, dívat se na konfidentství jako na soukromou záležitost nebo spolupráci s StB obhajovat jako legitimní praxi obrany před hrozbou kapitalismu, prozrazuje nejen levicový strach z poznání minulosti, ale především z neschopnosti vidět chaos v podobě otevřenosti dějin jako něco epistemologicky pozitivního.

Vidět souvislost mezi dílem a utajeným životem by totiž mohlo vést - řečeno jazykem Jaspersovské filosofie - k roztržení existence a možnosti přijít sám k sobě, k hlubšímu poznání společnosti a skutečnosti. Tyto „propasti úplně nepochopitelného“ oslabují levicové hledání „autentického marxismu“. Proto pohromové myšlení odmítá číst vnějšek prostřednictvím skrytého vnitřku, zespolečenštění prizmatem osamocení.

Pohromové myšlení narozdíl od „plodného ztroskotání“ nazírá na minulost jako na něco nesoučasného, co není vydáno nezávislému běhu dějin. Podle pohromistů to, co se odehrálo v minulosti, nemá nic společného s budoucností, stejně jako lidské jednání není odpovědné za budoucnost.

Pohromové myšlení je postiženo nemocí z neměnné časovosti, která je však ve skutečnosti depolitizující časovostí naší nedávné minulosti.

Jak říká Ondřej Slačálek: chceme především rozumět tomu, „o co šlo v Bondyho marxismu“. Jinými slovy: zajímá nás jen ideologický segment, to ostatní, co by mohlo vnést do samotného myšlení něco neočekávatelného, nějakou epistemologickou jinakost, chaotickou rozkladnou strukturu, to ideologicky vytěsňujeme.

Pohromové myšlení nechce rozumět zvláštní propojenosti a komplexitě odpovědnosti za přítomnost i za budoucnost, komplexnosti vnitřku a vnějšku, dílu a životu. Odmítá akceptovat eschatologický rozměr života, v němž to, co je „poslední“ – v podobě každého našeho životního okamžiku –, je zároveň možností průniku k věčnosti.

Levicové myšlení se brání „vydat“ dílo a život „otevřenosti“ dějin, v nichž se prolíná vnitřek s vnějškem, a tím se brání otázce smyslu, časovosti a dějinnosti člověka. Toto myšlení se uvězňuje do dichotomického odcizeného kvazisvěta: veřejné/soukromé, subjekt/objekt, teorie/praxe.

V takovém myšlení je i udavačství prezentováno jen jako osobní příhoda, intelektuální menzes, tedy určitý druh osobní a soukromé „nečistoty“, která nemá nic společného s tím, co otvírá autentické dveře současnému levicovému „chápání politické situace“.

Zde nejde o angažovanou jednotu díla a života, ani o odcizení, o kterém hovoří Marx v rovině politické ekonomie, ale o to, že zdánlivě nepatrné, malé nebo skryté události se mohou výrazně projevit v průběhu velkých časových a prostorových měřítek. Hranice mezi literárním dílem a osobní katastrofou je mnohem složitější, než obecně připouští.

Musí být muž feminista, aby myslel jinak?

V souvislosti se Zbyňkem Fišerem alias Egonem Bondym jsou příkladem nelevicového pohromového myšlení názory prozaika a historika Petra Placáka, které prezentoval v příspěvku I slunce má své skvrny, na konferenci Reflexe undergroundu v Knihovně Václava Havla (22.9. 2015).

I když závěr jeho příspěvku vyzněl sebeironicky, Petr nezpochybnil rozporuplnou a hlavně ničím nepodloženou naivní psychologizaci a psychiatrizaci problému. Podle něho:

1) existují dvě existence, Egon Bondy a Zbyněk Fišer, první byla guru, druhá monstrum, první přechytračila moc a podstrčila jí Fišera. - Rozpor spočívá v tom, že tato konstrukce je dokladem spíše vysoce racionalizovaného a integrovaného myšlení než osobnostně rozpadlého.

2) Nespolupracoval s režimem, který nazýval fašistický. - Rozpor spočívá v tom, že Fišerem alias  Bondy se zavázal po několik desetiletí k tajné spolupráci s „fašistickým režimem“.

3) Byl osvobozen od jakékoliv platformy na které by se mohl ideově sejít s režimem. - Rozpor spočívá v tom, že až do roku 1969 vydával prorežimní marxistické publikace a po tři desetiletí poskytoval režimu důležité kotrarozvědné a dokonce rozvědné informace.

4) Byl odtržený od života, to ho diskvalifikovalo od konspirace. - Rozpor spočívá v tom, že po tři desetiletí konspiroval pod jmény Klíma, Mao a Oskar.

5) Motivem jeho spolupráci je pouze fyzický strach. - Rozpor spočívá v tom, že rozsáhlé a detailní agenturní zprávy naznačují, že udával s jistým zaujetím až zálibou například svou bývalou milenku a jejího přítele, ke kterému odešla, své buržoazně myslící spolužáky a zejména mystiky a filosofy, s kterými z ideologických důvodů pohrdal.

Petr Placák se pasuje do role jasnozřivého dušezpytce, který si však není schopen položit jednoduchou otázku: kdo vůbec může vidět do druhého člověka? Navíc, když už před sto lety Sigmund Freud přišel s radikální psychoanalytickém poznáním, že nikdo není ve svém psychickém domě vlastním pánem.

Obrana Bondyho díla je založena na literární naivitě či přesněji tradicionalistickém chápání literatury, kde se slova chápou podle ekonomie klasické řeči založené na jednoduchém gestu dorozumění, které je bez trhlin a clon (Roland Barthes).

Jenže dle kritické literární teorie text není dokončený produkt, nějaký hotový závoj, ale tkanivo, které podléhá nejen proplétání, ale i rozplétání. A jednotlivé udání se nejen proplétají s textem, ale rozplétají či odstraňují závoj jeho díla, který se jevil být neměnný. Texty Fišera alias Egona alias Klímy, Maa a Oskara podléhají literární topologii pohyblivého rubu a líce, v které jazyk mění role a otáčí rovinami tak, že není  zřejmé, kdo píše jaký text: zdali filosof nebo fízl.

Snaha historika Petra Placáka oddělit striktně Egona Bondy od Zbyňka Fišera (opominul přitom Klímu, Maa a Oskara) je snahou ne intelektuála, ale balsamovače či funkcionáře, který se snaží ohlídat jeden kanonický smysl díla od druhého. Ve svém zaujatí vůbec nechápe, že historie, čas a tedy i nové dokumenty tajné policie změní každé dílo „ve smysl množný a dílo uzavřené se stane dílem otevřeným“. V tomto kontextu není vůbec důležité, co kdy a kde prohlásil Magor o Bondym. Neboť jak říká Barthes: „stará kritika nemůže psát jinak, ledaže by jinak myslela“.

Je pravda, že textům Zbyňka Fišera / Egona Bondyho jsem nedůvěřoval z feministického důvodu. Vadilo mě, že ženy používal ve svých filosofických úvahách jako podružný sexuální objekt, jako plátno na kterém promítal svoje úvahy. Tato skutečnost většině mužům dodnes nevadí. Musí být muž ale nutně feministou, aby „myslel jinak“, tedy aby dokázal rozpoznat pochybný typ psaní? Není ale text a samotné psaní jako žena, kterou není možno vlastnit, ale spíše respektovat?

Spor o Egona Bondy je sporem hlubším. Je sporem o starou strategii mužů, kteří nemohou psát jinak, ledaže by „jinak myslely“ a kteří jako literární vědci, historici nebo političtí straníci budou chtít nadále určovat, co je dobrý text.

Pro rozporuplnost disentu je příznačné, že Petr Placák se na jedné straně dokázal vypořádat s neviditelnými služebníky totalitní moci ve svém úspěšném prozaickém díle Fízl. Na druhé straně s jiným druhem fízla si osobně neví rady a stojí na stanovisku jakoby lidská práva, mravnost, ale i samotná lidská existence byla dělitelná.

Defero ergo sum – udávám, tedy jsem

Podívat se do chaotického oka života jako do „propasti úplně nepochopitelného“ je vždy hraniční situací, která staví vše na hlavu. Proto se ve věci bagatelizace Bondyho udavačství sešly zcela rozdílné diskursy: levicové pohromové myšlení, undergroundové chvalořečení Otce zakladatele a literární textolatrie.

Autor textu Filosofický sendvič narušil nejen poklidné vody tolerance k Bondyho konfidentství a pětadvacetileté trapné přešlapování, ale vyvolal především silný nesouhlas svou tezí, že „spolupráce s tajnou policií nevzešla z mravní slabosti, ale z ideové síly a z přesvědčení“.

Proto byl označen za pamfletáře - což ale může být dobré znamení, pokud máme v živé paměti, že pamletem se u nás tradičně označují společensky oprávněné kritické texty, jako bylo například Prohlášení Charty 77.

Zajímavá reakce se dostavila zejména z bývalé redakce undergroundového časopisu Vokno.

Zatímco někteří spolupracovníci mi vytkli, že jsem na Bondyho „velice hodný, neboť z vlastních epizod je zřejmé, že dobře věděl, jaký je to zmrd, ale za ta léta se v tom dobře zabydlel“, jiní text označili za „rudoprávní“ a další, aniž by článek četli, za příliš osobní.

Rozdílnost názorů ukazuje, že historie nám svou chaotickou dynamikou neustále komplikuje život, neboť nás nutí přehodnocovat náš tělesný pohled pohled na minulost. Zatímco někteří se odvážili vstoupit do stavu rizikového dospívání, udržují s historií nejistý krok a přehodnotili svůj vztah k Egonu Bondymu, jiní se rozhodli zůstat ve stavu blaženého historického dětství.

Představa, že by Bondy udával z ideologických důvodů, se tak stává něčím nemyslitelným nejen pro levicové pohromové myšlení, ale i pro mýtoidní underground a literární Bondyho fanklub.

Pokud bych chtěl být ale opravdu „osobní“, potom bych se v textu Filosofický sendvič určitě zmínil, jak ke mně před přednáškami vodil neznámé osoby s osobní garancí, že se s nimi musím určitě seznámit – agenty StB.

A možná bych se také zmínil, jak se teatrálním způsobem stylizoval do různých rolí, například absolutně chudého invalidního důchodce, ačkoliv jeho finanční situace – jak se posléze ukázalo – byla zcela jiná.

Kdybych chtěl být hodně feministicky osobní, určitě bych svou kritiku založil na nedůvěře k literatuře, jazyku a dílu zbavovanému kontextu osobního života a připomněl i bych dobový obraz spojený s Egonem Bondym, jak v Nerudově ulici, kde básník určitý čas bydlel, doprovází ke dveřím nachlazenou Julii, svou ženu, která pak musela celé hodiny chodit po malostranských uličkách, protože Bondy ve svém malém bytě pravidelně požadoval pro svou literární tvorbu klid na práci. Nic takového, nemluvě o jiných věcech, se však v textu Filosofický sendvič neobjevilo.

Tématem se stalo nevyslovené filosofické krédo Egona Bondyho: „Defero ergo sum – udávám, tedy jsem“.

Bondyho marxismus nebyl „akademický“ jak tvrdí literární badatel Martin Machovec, ale byl praxeologický. Dokladem jsou jeho udání jako praktická ukázka bolševického filosofického účtování s druhými - s buržoazně smýšlejícími intelektuály. Když filosoficky na někoho nemám, tak ho aspoň udám. To bylo filosofické krédo Egona Bondyho.

Pro levicové pohromové myšlení hledající „autentický marxismus“, patriachrální mýtoidní underground a literární Bondyho fanklub založený na textolatrii je samozřejmě takové krédo nepřijatelné, protože rozvrací jejich zažitý svět, řád a sterotypy.

Jenže, jak naznačuje básník Novalis, pravda se na nás dívá očima chaosu.

Nikdo o mně neví, že jsem špicl levý

Je třeba zpochybnit levicový mýtus, že Bondy stál v opozici jak proti minulému režimu, tak

také proti současnému kapitalistickému systému, protože být v opozici je především znamením určitého stavu dějinné tělesnosti.

Být v opozici není jen otázkou morálky, ale ontologické etiky, která podle Gillese Deleuze znamená především to, co děláme a co říkáme, podle způsobu existence, který z toho vyplývá.

Pokud Bondy ve svém literárním díle označoval komunistický režim za fašistický a sám byl konfidentem a tajným podporovatelem stejného režimu, pak jaký způsob života z toho vyplývá?

Jaký způsob existence vyplývá z toho, že konfident káže o svobodě? (Básník Karel Kryl zpíval o existenci Veličenstva Kata, v jehož režimu „vrah o morálce káže“.)

Je třeba otřást s undergroundovým mýtem, že Bondy byl archetypem nonkonformity a svobodného myšlení a tvorby, protože tři dekády spolupráce s StB jsou důkazem o jeho nesvobodě, pokrytectví a tvůrčím poddanství.

Je třeba kritizovat antifeministický mýtus o nadřazenosti veřejného díla a podřadnosti soukromého konfidentství, protože jak říkají feministky, „the personal is political“.

Je třeba zpochybnit mýtus jazykové textolatrie, který popírá „otevřenost“ díla a prezentuje je bez kontextu tělesnosti dějin a v sémantické nevinnosti, jako by literatura nemohla být a nebyla postavena na podvodu jazyka, jeho lstivosti a prostituci.

Je třeba rozvrátit pseudoempatický mýtus, že Bondyho spolupráce s StB vnikla v důsledku stalinistických procesů v 50. letech, kdy byl popraven jeho trockisticko-surrealistický přítel Záviš Kalandra, protože Bondy dávno po skončení stalinské éry skoro tři dekády udával trockisty, marxisty, existencialisty, mystiky a milenky na základě filosofického kréda: „defero ergo sum“.

Bondy měl skoro po tři dekády v konfidentské kapse privilegovaný klíč od zadních bran totalitního systému s příslušným tajným krycím jménem, heslem a telefonním číslem na řídící orgán StB. Tento klíč mu pomáhal se z mnoha věcí v životě vylhat. Zároveň otvírá jeho dílo chaosmu,  neurčitosti a dvojznačnosti. Jeho režimní opozičnost byla zároveň pozičností totalitního systému, nezávislost závislostí a svoboda poddanstvím. Některé texty mají na sobě pečeť společenské kritiky i denunciantské provokace. 

Na základě dvojznačnosti můžeme číst jeho známý verš „nikdo o mně neví, že jsem marxist levý“ jiným způsobem: „nikdo o mně neví, že jsem špicl levý“.

Obdobně pokud Zbyněk Fišer tvrdil: že „při svobodě prostě nutno mít rozum v hrsti a být odpovědný, což při nesvobodě se nevyžaduje“, potom právě tato nesvoboda vytváří nerozumnost a neodpovědnost samotného díla.

Jeho dílo je legitimizováno nikoliv nezávislým autentickým životním postojem, ale je posvěceno režimem v podobě vázacího aktu. Stal se utajeným prominentním literátem, kdy si mohl psát, co chtěl, neboť věděl, že nikdy nebude muset za své dílo ručit, protože ho tvořil neviditelným inkoustem lidské nesvobody. To je, jak říká Roland Barthes, skutečná „praxe psaní“.

Bondyho dílo je existenciálním bianko šekem - nevyplněným „otevřeným“ textem. Ačkoliv má všechny znaky živoucího literárního textu, je zároveň dílem psaným v diskursu ontologické sebevraždy – v diskursu úředního udávání.

To je zásadní rozdíl mezi Bondyho dílem a filosofickými texty Jiřího Němce, Ivana Dubského, Jana Patočky, Milana Machovce, Karla Kosíka a dalších, které on zahrnuje do svých agenturních zpráv. Jejich bytí a myšlení bylo určeno rizikem a svobodou, bez pojistky v podobě spolupráce s komunistickou kontrarozvědkou.

Disipace undergroundu

Po několika měsících se redakce A2 ve svém časopisu (17/2015) vrátila k reflexi Egona Bondyho a undergroundu, kdy komunistického fízla ideologicky vynesla na piedestal jako člověka, který se údajně „nepřizpůsobil žádnému režimu“ (Vladimír Tupáček), který se jako zastánce svobody „nezapletl s liberalizačními trendy“ a nenechal se ani „pomýlit a svést“ v osmašedesátém roce (Michal Jurza).

A protože levicovost v československém undergroundovém hnutí genuinně absentuje, je této kontrakultuře vytýkáno šíření „černobílého antikomunismu“ (Vladimír Tupáček), odmítání „levicového náhledu na svět“ (Lukáš Rychetský), neschopnost „vznášet znepokojivé otázky týkající se přítomnosti“ (Klamm), „servilita vůči režimu“ nebo disipace undergroundu, tedy lidí, kteří se „v nových časech ztratili“ (Lukáš Rychetský).

Čtenář je masírován falocentrickým způsobem myšlení, kdy se tvrdí, že underground byl Bondym a Jirousem „vymyšlen“ (Michal Jurza), ačkoliv se zrodil z emocionálního těla elektrofonické hudební matky.

Z plurality undergroundových světů levicová redakce upatlala jednoduchý ideoblok, aby do něho mohla bezduše tlouct za pomoci sofistického kladiva pars pro toto (chybný logický úsudek, kdy se část nebo jednotlivost zaměňuje za celek).

Fenomén undergroundu zaměnila s mediálním Fenoménem undergroundu České televize. Duchovní hledačství mladých lidí v undergroundu bezproblémově zredukovala na „katolický underground“. Tisíce různorodých osobností, podivínů a cvoků ideologicky anihilovala do konstrukce jakéhosi supersubjektu, kterého pak v podobě digitalizovaného vytečkovaného obrazu Čuňase umístila na titulní stranu A2 se signifikantním odkazem na normalizační televizní dokument Atentát na kulturu. Redakce tím nevědomky vydala jasný signál, že navazuje na levicové manipulativní sdělení.

Navíc zdůrazňování „znepokojivých otázek týkajících se přítomnosti“ (Klamm) a upřednostňování „současného chápání politické situace“ (Petr Kužel) vychází z jednostranného levicového pojetí času. Je výrazem archaické marxistické filosofie dějin, v které se minulost, budoucnost nebo věčnost musí přizpůsobovat mocensky uchopené přítomnosti. Jenže v dějinách se pravda často skrývá jako alethéa.

I tvrzení, že se nikdo z undergroundu nezabývá „vztahem mezi americkým a českým undergroundem“ (Lukáš Rychetský), je dokladem neznalosti. Časopis Paměť a dějiny přinesl v prvním letošním čísle studii „Vytvoř si systém, nebo tě zotročí systém jiného“, která ve svém záměru definovat československý underground dokládá jednoznačnou důležitost tohoto komparativního vztahu.

Proč ale české levici vadí underground?

Protože se nechce smířit s postojem nové západní levice, která se právě i vlivem kontrakultury zbavila jednoduchých levicových představ a lineárních receptů na změnu světa, a hlavně ambic na získání moci a vlivu ve společnosti a státě.

Symbolickým kapitálem undergroundu bylo překračování jednoduchého dichotomického dělení světa na levici a pravici, a proto jeho referenčním pojmem byl establishment. Jenže česká levice hledá v undergroundu „levicovost“ (Egon Bondy, Mejla Hlavsa, Ivan Martin Jirous) a  prezentuje se stále marxistickým způsobem jako by měla recept na problémy současného světa, jehož součástí je i anachronické poměřování undergroundu s „kapitalistickou současností“ (Vladimír Tupáček). Kontrakultura se jednou kádruje ve vztahu k „reálnému socialismu“ a podruhé ke „kapitalismu“ (Lukáš Rychteský), jako by historický underground - sociologicky viděno - byl nadčasovou kohortou mimo generační čas, úmrtnost, degradaci nebo disipaci.

Obdobně se nakládá s pojmem „kapitalismus“, který se prezentuje jako evidentní společenská formace či systém, aniž by se činil rozdíl mezi „duchem demokratického kapitalismu“ (Michael Novak), anebo naopak „vzestupem kalamitního kapitalismu“ (Naomi Kleinová).

Když v srpnu letošního roku zemřel Aleš Havlíček, odešla jedna z typických individualit undergroundového „rozptýleného“ chování. Podle ideologické levice to byla osobnost, která se „v nových časech ztratila“. Jenže v teorii chaosu je disipace chaotický stav, který se vyznačuje volbou dalšího chování, jež může být daleko od svého původního stavu. Ačkoliv na jedné straně byl Aleš daleko od původního například filmového dokumentování undergroundové scény, přesto si stále zachoval subkulturní strategii „Do It Yourself“ (DIY); jeden jeho dlouhodobý polistopadový projekt se jmenoval OIKOYMENH.

Za pomoci tohoto nakladatelství vytvořil (ostatně existuje celá řada podobných postundergroundových projektů dle strategie DIY) proti pohromovému myšlení hráz tvořivého svobodného i kritického myšlení sestavenou z 500 titulů filosofické a náboženské literatury autorů jako Arendtová, Agamben, Benjamin, Balabán, Bouše, Bultmann, Deleuze, Heidegger, Hejdánek, Jaspers, Jonas, Merleau-Ponty, Patočka, Sokol a další. Egon Bondy mezi nimi není. Připomeňme si proto stručně „praxi“ jeho psaní.

Objekt agenturních zpráv – Krejcarová i Patočka 

V únoru 1962 se zachovala zpráva agenta „Klímy“, kde popisuje setkání se svou dřívější milenkou a spisovatelkou Janou Černou rozenou Krejcarovou, dcerou Mileny Jesenské. Podle zprávy: „Černá se pohybuje stále jak tomu bylo dříve v kruhu deklasovaných živlů, bývalých intelektuálů.“ Kromě ní donáší Bondy i na „kumpanii, která utvořila lektorskou skupinu – komisi“, jež si doporučuje literární stipendia. „Literární příživníky“ tvoří podle této zprávy kromě Jany Černé i začínající mladí spisovatelé: Jan Beneš, Karel Michal, Theodor Wilden, Oldřich Jandourek. O posledně jmenovaném neopomněl informovat, že s Černou diskutuje o Bohu a tvrdí, že „nynější marxismus je naprosto neschopný dát člověku sílu do života“. Agent „Klíma“ rovněž uvádí, že student filosofické fakulty Miloš Černý (jeho ženou se stala poté, co opustila Bondyho, Jana Krejcarová; všichni se znali od 50. let v rámci surrealistické skupiny) přeložil od významného reformního katolického myslitele Romana Gurdiniho Smysl a religiozní poznání a že mu Černá jeden výtisk půjčila.

Agenturní záznamy o Janě Černé, které napsal příslušník StB Jiří Kořínek na základě informací od tajného spolupracovníka „Klímy“ (ABS)

V udání nechybí příznačná poznámka: „Romano Guardini – je nejoblíbenější autor pro obecný lid na západě, píše velmi mnoho katolických pojednání o kráse víry. Nedosahuje naprosto nějaké filosofické úrovně...“ (zvýrazněno M. V.)

Bondyho informace o studentech z filosofické fakulty vedly k vyloučení Miloše Černého z vysoké školy. Ostatní informace byly předány ke „ztotožnění a prověrce osob z kultury“.

K Janě Krejcarové–Černé se vztahuje i další agenturní zpráva z února 1966, v níž se píše, že se stýká s uměleckou návrhářkou Slávkou Vondráčkovou, která jezdí často do západní Evropy a kterou jako kurýra využívá Jiří Němec a Rio Preisner.

Dle tohoto udání Černá posílá povídky do západního Německa do „nakladatelství, které se zajímá o vydání děl Franze Kafky, a Černá by chtěla napsat vzpomínky na matku Milenu Jesenskou“. Kromě toho se „již několik let zabývá myšlenkou podchytit všechny dopisy své matky adresované Franzu Kafkovi, které prý se různě nacházejí mezi lidmi, a připravit je ke knižnímu vydání“.

Poslední zachovaná zpráva k Janě Černé je z února 1967, kdy se vrátila z vězení z důvodu zanedbávání péče o své děti.

V září roku 1962 roku podal agent „Klíma“ další zprávu na Miloše Černého, v které uvádí, že se Černý stýká se skupinou mystiků, jejichž společný program je „osvobození lidí od komunistického duševního útlaku“.

Bondy dostal úkol nadále sledovat svého bývalého kolegu ze surrealistické skupiny s tím, že se bude prezentovat jako „nejistý a rozkolísaný, jako by nevěděl, co má v nynější situaci dělat“.

O měsíc později v podrobné zprávě popisuje, že Černý „vysedává s doc. Milanem Machovcem“. Uvádí i získanou informaci, že Ivan Dubský z Filosofického ústavu vypracoval soukromou, čistě existencialistickou práci „Domov a bezdomoví“, a to jen pro své důvěrné přátele: „Dubský je prý velmi náchylný k současným západoněmeckým filosofickým názorům a Černý říkal, že stojí za to se s ním stýkat.“ (zvýrazněno M. V.) Informace o dalších lidech, včetně Jiřího Němce a Milana Machovce, vedly k opatření „prověřit přes aktiv na filosofické fakultě styky Černého s Machovcem“.

Bondyho agenturní zpráva z ledna 1963 uvádí, že student Černý „má velmi dobrý přehled o filosofických nábožensky nebo protikomunisticky zaměřených časopisech, které vycházejí v západních zemích“. Ve zprávě je rovněž uvedeno, že Černý dochází do vily v Malešicích, kde je zařízený promítací sál, v kterém se scházejí různí prominenti z kultury. Zde se promítají západní filmy, jako např. Deník venkovského faráře, natočený podle stejnojmenného románu Georgese Bernanose, „horlivého přívržence katolického náboženství“.

Ve stejném měsíci podává informaci o bývalém profesoru filosofické fakulty Janu Patočkovi, který pracuje jako knihovník v knihově ČSAV: „Černý se zabývá studiem jeho dřívějších spisů. Říkal, že nejen on na filosofické fakultě, ale na Filosofickém ústavu ČSAV PATOČKU obdivují téměř všichni. Při Filosofickém ústavu ČSAV existuje tzv. ,hegelovský seminář', kde se vedou filosofické diskuse. Když tam přijde PATOČKA, všichni s obdivem naslouchají jeho slovům. Přičemž PATOČKA zřejmě nechce dokázat nic jiného, než že jeho výklad dějin filosofie, vyloženě buržoazní a náboženský, je jedině správný a že marxisté podobný výklad nemohou nikdy poskytnout. Velkými obdivovateli PATOČKY jsou asistenti ZELENÝ a SOBOTKA, s kterými je v úzkém styku student 7. ročníku Ladislav MENZEL.“ (zvýrazněno M. V.)

Ve stejné zprávě Bondy neopomene sdělit, že podle studenta Černého se „nedá čekat zánik tohoto zlotřilého řádu, a tak svobodné myšlenky je možno publikovat jen na Západě“ a že Jiří Němec má doma udělaný překlad Pasternakovy knihy „Dr. Živago“. (zvýrazněno M. V.)

Agenturní záznamy o Jiřím Němcovi, které napsal příslušník StB Jiří Kořínek na základě informací od tajného spolupracovníka „Klímy“ (ABS)

Z května stejného roku pochází agenturní zpráva, podle níž Bondy získal informaci, že „na poslední přednášce hovořil Patočka o západoněmeckém filosofovi Heideggerovi, zvláště o jeho předválečném filosofickém období. Na přednášce bylo přítomno mnoho teologů, dále „naše existencionalistické kádry“ – Dubský, Sobotka apod. PATOČKA pronesl projev zcela heideggerovský, kde ani jednou se nevyskytl pojem marxismus, materialismus. Tyto pojmy opisoval výrazem dialektická filosofie.“ (zvýrazněno M. V.) Opatření vedla k prověření, kdy se konají přednášky Patočky na fakultě a k požadavku obstarat charakteristiku heideggerovské filosofie. 

Agenturní záznamy o Janu Patočkovi, které napsal příslušník StB Jiří Kořínek na základě informací od tajného spolupracovníka „Klímy“ (ABS)

Z července roku 1963 pochází zpráva, v které Bondy píše o informaci, kterou získal od Miloše Černého, totiž že se „socialistická soustava rozpadá“ a že nastane příhodná doba pro jiné, lepší státní zřízení a že hodně by pro to mohli udělat „naši intelektuálové, hlavně ,revizionističtí'“ (kolem KOSÍKA – ČSAV). (zvýrazněno M. V.) Agent „Klíma“ neopomene uvést, že student Černý uvažuje o emigraci, neboť „u nás je vše tak prohnilé, že se nedá žít“.

Agenturní záznam o Karlu Kosíkovi, který napsal příslušník StB Jiří Kořínek na základě informací od tajného spolupracovníka „Klímy“ (ABS)

Na základě těchto agenturních zpráv je Jiří Němec líčen jako „bigotní katolík, který shromažďuje kolem sebe podobně smýšlející lidi, se kterými se schází“ a který se zabývá „podrýváním důvěry vůči vládním a stranickým orgánům, šířením protimarxistické a protikomunistické literatury“.

Zvýrazněné pasáže dokládají implicitnost filosofického kréda Egona Bondyho: „defero ergo sum“, neboť „jeho spolupráce s tajnou policií nevzešla z mravní slabosti, ale z ideové síly a z přesvědčení“.

Obraz filosofického hoch-štaplerství

Levicová výzva „nebrat doslova to, co psala StB, a to, co Bondy říkal StB“ je zajímavá i z jiného úhlu. Předpokládá zvláštní předsudek: literární text je a priori autentický, zatímco úřední text udání nikoliv.

Není třeba si položit radikálnější otázku: proč vůbec bezmezně důvěřovat literárnímu textu? Proč a priori jeden druh textu označujeme za autentický a jiný za neautentický? Nehovoří snad Arthur Rimbaud o literatuře jako o děvce? Proč zavírat oči před skutečností prostituujících se textů?

Egon Bondy učinil například jedno literární vyznání: „Honza Krejcarová byla duší mého mládí. Nikdy nepochopím, že je mrtvá. Nikdy tomu neuvěřím. Ale uletěla někam až na konec galaxie, neboť tolik v ní bylo síly a elánu – a je tam někde asi nějakou kometou, která se nikdy nevrací.“

Literární poetikou řečeno: Honza Krejcarová byla sice jeho duší, ale v prostituující otevřenosti jeho „literárního“ života mu byla i objektem mnoha jeho agenturních prozaických zpráv.

Představa, že „otevřenost“ díla může být jenom čistě estetická, je prostě mylná. Hans Jonas tematizuje umělcovu „odpovědnost“ za své dílo, neboť tato odpovědnost je součástí samotné „transcendence člověka“.

Výzva „nebrat doslova to, co psala StB, a to, co on říkal StB“ má ještě další rovinu.

Nepřímo hodlá oslabit všechna Bondyho „filosofická“ udání, jako například na profesora Jana Patočku, který „nechce dokázat nic jiného, než že jeho výklad dějin filosofie, vyloženě buržoazní a náboženský, je jedině správný a že marxisté podobný výklad nemohou nikdy poskytnout“.

Připomeňme si, že ve svém filosofickém díle Útěcha z ontologie Zbyněk Fišer napsal, že „existencialistická filosofie“ je typickou buržoazní ideologií a narozdíl od marxistické filosofie není výrazem vědeckého poznání.

Pokud odmítneme brát vážně to, co psala StB, a co on říkal jí, potom pro levici odpadá i další problém – nahlížet jeho „autentický marxismus“ prostřednictvím jeho filosofického kréda „defero ergo sum“.

Tím, že navíc přistoupíme na anachronickou snahu dichotomizovat svět, kde na jedné straně je dílo jako veřejný statek a na druhé straně označíme jeho udavačství za  nepodstatnou „soukromou“ věc, tím se vytváří ideologizovaný levicový obraz Egona Bondyho a jeho filosofie je očistěna od pošpiněné intelektuální praxe.

Pokud však nepřistoupíme na tradiční politické matení veřejných a soukromých zájmů, potom můžeme získat neidealizovaný a autentický obraz intelektuálního levicového filosofického „hoch-štaplera“ 20. století.

Jak nám napovídá etymologie slova vycházejícího z německého hochstapler (slož. z hoch = vysoký a stapeln = šlapat), život a dílo filosofického „hoch-štaplera“ se nám může ukazovat v jednotě jeho filosofického bytí, kdy si „vyšlapuje z vysoka“.

V jednotě „hoch-štaplerského“ bytí podává udání na Janu Krejcarovou Černou diskutující o Bohu, stejně jako na profesora Jana Patočku praktikujícího nemarxistický existencialistický výklad dějin filosofie.

Ze stejné výšlapné filosofické povýšenosti tvrdil, že „existencialistická filosofie“ je jen buržoazní ideologií a marxistické filosofii nemůže sahat ani po kotníky, protože „není výrazem vědeckého poznání“.

Na základě této povýšenosti napsal i v Útěše z ontologie, že jeho marxistické rozpracování nesubstančního modelu je budováno z pozice světového vědeckého názoru, a tím je povýšeno nad všemi „čistě ideologickými“ filosofickými buržoazními modely.

Pro „hoch-štaplerského“ marxistu jsou filosofické a etické problémy de facto nepodstatné. Ostatně sám příznačně napsal, že podstata člověka a otázky filosofické antropologie jsou především „otázkou politickou“.

Pokud česká levice v souvislosti s dědictvím Egona Bondyho zkoumá otázku „autentického marxismu“, pak je to právě jeho filosofické „hoch-štaplerství“.

Je to fundament pohromového myšlení založený na marxistickém utopismu, který je rafinovanou recyklací bludů, v němž se zaměňují sny se skutečností a ve jménu vize dobra se páchají i obhajují mravní i skutečné zločiny.

 Miroslav Vodrážka (1954) – undergroundový aktivista, feminista a filosof.  Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů, předseda Nezávislé odborové  organizace ÚSTR.